Jarní romance, Op. 23

Byl jednou jeden kouzelník
Ten v ledném bydlel hradu
Kol pás měl z jíní setkaný
A sněhobílou bradu
Na hlavě věnec ze smrčin
A z vybledlého kvítí
A na závoji mlhavém
Se křišťály mu třpytí

Tomu se jednou zastesklo
V podzemní ledné sluji
I chtěl se jíti podívat
Kam denně mraky plují

On dávno slyšel o zemi
Kde v keři ptáče zpívá
Kde v každé řeky rákosí
Se luzná víla skrývá

Kde slunko celý boží den
Si nezahalí líce
Kde písní, vůně, hvězdiček
A květů na tisíce

Vzal do ruky svůj hromný kyj
V plášť zahalil se úže
A těšil se, jak přivine
Ku svadlým retům růže

A těšil se, jak zobjímá
Ty víly lehkonohé
A tak ve sladké naději
Juž kraje prošel mnohé

Však běda! jaká proměna!
I slunce před ním schladlo
A když vzal kvítí do rukou
Hned jeho dechem svadlo

Na řekách led, na zemi sníh
Kam těkavý zrak hledne
Kol jenom poušť, kol jenom smrt
A nikde víly jedné!

Kam vkročil, zas ten starý led
Zas kroupy, sněhy, mrazy
I rozpláče se kouzelník
A sám si hlavu srazí

A teplý vánek po poli
Zas pohrává si čile
A z těla kmeta - jaký div!
Sněženky vzrostly bílé

Křepelka volá pod mezí
A v háji sedmihlásek
A luh, jak by ho posázel
Jest plný sedmikrásek

A vrkoče si v rákosí
Zas proplétají víly -
Již smutná zima zhynula
Ó vítej, máji milý!