Divoký zvuk

I

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly
Či jak by všechny struny náhle pukly
Neb někdo nůž si vrazil do prsou
Cigáni ukončili hudbu svou

Hoch jednou ještě v cimbál udeří
A cimbál ozvěna jak zahučí
Jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí
Cigáni jinam zase zaměří

„Hej, hoši, počkejte! - jen ještě jednou!“
A než cigáni ku oknům pohlednou
A než se po hlase kdo otočí
Muž mladý, bledý z domu vyskočí
„Kdo to?“ muž vysoký se ptá
„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál
Jejž každý mistrem houslí býti prál“
Cigánka mladá zašeptá

On oddechne si zhluboka
„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,
cigánská chaso divoká!“

A ruce s houslemi se zase zvednou
A ruka pevněj struny obejme
Že každou strunu nové chvění jme
A černá šíj se v lásce k houslím kloní
A zas už divý csárdás vzduchem zvoní

Tak zvolna píseň bolná započala
Jak by bol její teprv vyzrával
Tak mocný žal tou písní zahrával
Jak píseň by všech srdcí žalost znala
A po kapkách krev horkou z nich si ssála
Hned zklamaného srdce doufání
Hned šťastných lidí náhlé zoufání
Hned zmučené bolestným smíchem tváře
A lásky smrť — poslední žití záře
Hned jak se sama šťastná láska mučí
A zas jak slavík mladé písním učí
Tak vše to plné, silné písní plyne
Až náhlý vzdech — as vzdechem píseň zhyne

Okamžik pomlčí — a náhlý vzkřek
A píseň divoce zas vzduchem letí
Jak po léta když zadržený vztek
Své orgie, svou pomstu strašnou světí
Myšlének běsných v písni celý svět!
Hoj divokého koně vzteklý let
Jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí
A jemuž oblak dát jen múže lemy!
Zvuk divoký, jak by se vášné shlukly
Či jak by všechny struny náhle pukly
Neb nékdo nůž si vrazil do prsou
Cigáni ukončili hudbu svou

Hoch jednou ještě v cimbál udeří
A cimbál ozvěna jak zahučí
Jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí
Cigáni jinam zase zaměří

A za nimi ten bledý, mladý muž
Jak by ho tóny divným kouzlem vedly
A tváře bledé jak by více bledly
A oči slabé jak by mřely už
A když se tlupa zastaví
Hrou zase až se unaví
Tu slyšet smutné volání
„Ten csárdás ještě, cigáni!“

II

Cigán a puszta — oba stejně němi
Jak skamenělý král ve živé zemi
A v bujném kraji dva by strmé ledy!
Cigán a puszta, oba pohozeni
I jejich radosť — květ jen smutný, hnědý
A v těžké bolesti předc narozený!
Co jediná jen známka života
Divoký oheň okem šlehotá
A jak se jiskry v oku kmitají
Cigánův ohně pusztou lítají

Jak tmavé listí oranžův žár svírá
Noc v pusztě svírá oheň cigánův
Jenž lehounkých a hnědých ze stanův
V noc černou plamenné jak oko zírá
Viz, jak tam divoce ten plamen žíří
Své rudé světlo kolem sebe šíří
A ve vzduch hází jisker záplavy
Kol ohně vysoké cigánův postavy
Své truchlé pusztě nad psa věrnější
Podivný stín ve šerou pusztu hází
Stín ten jak hádě po zemí se plazí
Až s čirou tmou — svou matkou — v jedno splyne
Jen malý skok — a světlo tmou zas hyne
A noc se stává ještě černější

A jaký život, jaká bujná řava!
Zde bystrá noha v tanci divém skáče
A zvučná struna k tomu písně pláče
Tam zemi holou holá kryje hlava
Zde zase kolem ohně starci sedí
A zamyšlení v plamen tiše hledí
Tam opět děti s tváří živou, hnědou
Svá bujná kola mrtvou pusztou vedou
A noze po trávě si skočit velí
Pod níž snad kosti zvražděných se bělí!

„Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!
Co hraješ, může být, že všechno pěkné
Však každý cigán upřímné ti řekne
Že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo
Tvá hra — vždyť člověk by se rozplakal
Jen samý bol a při tom beze vzteku
To cigán jiných má pro smutek léků
Když bol ho trýznil, tanec zaskákal
Zpomínej na matku a na otce
Jak nouzí, bídou byli stísněni
Že k chudobě je svedly nemoce
Že pro chudobu byli plísněni
Pak divoce tvá píseň zavěstí
Jak? Nepoznal's jich? Holé neštěstí!
Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy
Snad sestru, kteréž mladosť ukradli
Snad světem štván jsi byl co hošík nahý
Snad záhy lásky doby ovadly
To všechno ne? Nuž, zůstaň mezi námi
Buď bídným člověkem, buď cigánem
Buď cigánem, hoď holí za pánem
A staň se věrných bratrů soudruh chámý!
Až seznáš krásnou naši svobodu
A pro ni mnohou těžkou nehodu
Konečně lehce snést se naučíš
Až poznáš vše, co lidské srdce bolí
Až jako zvěř stván budeš parným polem
Až každou bolesť nad tím umučíš
Že žiješ mezi žalářem a kolem
Až smyčec bude žebráckou ti holí
Pak housle tvoje písně zapějou
Že srdce v prsou lidem rozchvějou
A každý bezdech hře tvé slouchat bude!
Svou píseň cigán z pomsty jiným hude
A darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!
Tak mocně píseň naše dojímá
Že každý za cigána zapláče
Když chvějící se ruka struny svírá
Že pán jak cigán sprostý zaskáče
A žebráka cigána objímá!“

III

Zavál teď vichr, až se plamen sehnul
A povyskočiv v divoké ty tváře
Moc celou vrhnul plamenné své záře
Však víc v ty tváře oheň nenakreslí
Než divoké sny puszty v ně už vnesly
Ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul!

Zas zavál vichr mrazný, ledový
Jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí
By náhle ruch a píseň v stanech zhnětl!
Vše umlklo a vše se mrazem třese
A vichr mrazný dál se pusztou nese
Snad jinde zvěst' svou smutnou dopoví!

„Tot' jak by smrt' zde byla na nás sáhla!
Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?
Hej, Janko, udeř znovu na cimbál“

Zvuk zahučel a letěl v tichou dál
Tak chvatně, jak by prodlít zde se bál
A za ním druhý v chvatném dospěchu
Cigán se starý mladě vypíná
Divokou píseň kvapem počíná
Divokou píseň — sobé k posměchu!

„Hochu, stáry hochu
Kde jsou vlasy černé
Proč se třesou, hochu
Stáre ruce věrné?
Hochu, starý hochu
Slepý jsi a hluchý
Sešel jsi už, hochu
Jsi jak ptáče suchý!“
Jakž by vlasy černé
Barvu dochovaly
Když je dobří lidé
Slinou poplivali!
Tolik v životě mém
Ztraceného blaha
Že se ruka třese
Když po něčem sahá
Tolikkrát se lidé

Jinak ukázali
Že se konečně mé
Oči podvázaly
Přezdívek tak mnoho
Lidmi hromaděno
Že přeslechnu teď už
Vlastní svoje jmeno
Bojím se už všeho
Uzavřel se v sobě
Seschnul, jako ptáče
Seschne v zimní době!

„Tak, Janko! Udeř v cimbál ještě jednou
Nechť hoši kolem ohně sobě ssednou
Ty vypravuj nějakou pověsť krásnou
By letěl čas, než naše ohně zhasnou!“

A znovu zas se cimbál rozzvučí
A tajuplně pusztou zahučí
Snad zalehal kdes do klenutých hrobů
A mrtvou budil, dávno mrtvou dobu

„Žil jednou cigán — však za dávných časů
Snad tenkrát nebyl ještě cigánem
Nebloudil světem lehkým se stanem
Nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů
On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal
On ještě ve svatých se vodách koupal
A v žilách proudila mu klidná krev
Neb život jeho byl jen klidný zpěv
Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval
A když svou píseň z prsou plných zpíval
Nebylo v písni jara bolestného
Nebylo podzimku v ní žalostného
Aj tenkrát cigán směl i umírat
Vždyť neodešli bratři ode hrobu
A nemusili hrob ten zapírat
A ulehli si podlé v slední dobu
Ba směli z hrobu pracím nalákat“

„Dost, Janko, dost! Chceš děti rozplakat?
Dost, milý Janko, dnes to věru nejde
Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!“

Ba přešla radosť! Vše už ulehlo
I plamen už se v popel uschoval
Na nebi mésíc k horám vesloval
Jen nebe hvězd svých, více rozžehlo
Ve stanech mnohé mužné, tmavé oko
Se zahledělo v nebe převysoko
Jak čísti by v něm chtělo smutný sen
Pouť jakou novou dá as nový den

IV

Zas slunce v posled zemi políbilo
A zaplálo ve záři jasné, svaté
Jak před oltářem by se zaslíbilo
Po modrém, hlubném nebi světlo hyne
A jasný obláček jak z vlny zlaté
Za sluncem ku západu zlehka plyne

Zem těžce vzdychá! Vétřík poskočil
A k houštinám se lesním zatočil
Kde ve větvích se rozložil na chvíli
Teď šeptá list a teď už větev celá
Už celá houština se rozechvěla
A večerní svou píseň zapět pílí

Však slyš! V to krásné, milé šumění
Teď náhle tón za tónem cizí plyne
A tóny podivná se píseň vine
Toť musí člověka být umění!

Na kraji puszty tiché, přerozsáhlé
Jak v mírné písni vykřiknutí náhlé
Se náhle zraku strmá výše jeví
Po skále mechy, známky starých časů
A tmavá houšť co síla mladých vlasů

Na skalním kraji bledý jinoch sedí
A zamyšlen v tu dálnou pusztu hledí
Kam zadíval se, sám snad ani neví!
Své housle rukou obejmuty maje
Naslouchá večernímu šepotání
A v šepot větví milou píseň hraje
Že zazní v houšť jak ptačí klokotání

Ba zdá se věru, vánky lehounké
Že vložily se v struny tenounké
Že větřík šeptný strunou zahrává
A její píseň s větrem dozrává
Jak radostí, že vše v té přírodě
Je s lidským srdcem divné ve shodě
Teď umlkává už ten větřík milý
A také píseň ku konci už pílí
A větřík dále pusztou pospíšil
A zpěv se houslí vzdechem utišil

Muž mladý housle lokty obemknul
Jak by to dívka milovaná byla
A struny ke rtům vřele přitisknul
Jak ve strunách by také srdce bila

„Ó housle mé, ty vaše milé zvuky
Mých citů stříbrné jsou, jasné zvony
A nejtajnější mého srdce tluky
Naleznou ve vás sbratřené své tóny!
Třesoucích prstů slabé přitisknutí
A bolestná se píseň vzduchem třese
Zas silné ruky náhlé obemknutí
A vítězná se píseň vzduchem nese!
Když přitisknu vás k tváři, housle milé
Zdá se, že myšlénky si sám ukrádám
Že ducha svého v píseň dumnou vpřádám
Že přišla svaté zpovědi už chvíle
Jak divně vždy to na mne působí
Kdy zpěvným sloven se tak zpovídám
A myšlénky své jako osoby
Mně divné mimo sebe uhlídám!
Tu měří oči moje nedůvěrné
Jak dlouhé jsou těch osob stíny černé
A srdce cítí, co vystouplo z něho
Že vykoupeno, že víc není jeho
A štěstí ještě, že v té přírodě
Je s lisdkým srdcem všechno ve shodě
Že příroda se nám zas zpovídá
V nás myšlének svých obraz uhlídá
Když slavík v háji píseň klokotá
Má zpěvná struna za ním šepotá
Když proudy vod svou píseň zahučí
Má zpěvná struna se jí naučí
Když vichr píseň mocnou zašumí
Ptám se své struny, zdaž jí neumí
Když bouř svou písní hory roztřese
Ptám se své struny, zdaž jí nesnese“

V

Noc kráčí pusztou, puszta sotva dýše
A divoké své sny si spřádá tiše

Ve hloubi tmavých nebes, převysoko
Měsíc se houpá jako oko bílé
Jak by se spánek kradl v nebes oko
A že je hlídač měsíc ospalý
I hvězdičky se mlhou zakalí
A měří v dřímotě své dlouhé míle
Jen obláčkové, bůh ví odkud hnáni
A dlouhou poutí k sněhu vybledlí
Si kolem měsíce tam usedli
Po chvilkách některý z nich vyskočí
A kolem měsíce se zatočí
A tvář mu lehkou rouškou pozaclání

Na pusztě bílá zář jak jíní leží
Jak bílý plášť, v němž ani záhyba
Jen když se oblak nebem kolíbá
Lehounký stín po spící pusztě běží

Jaký to stín, jenž tamo pusztou kráčí
Že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?
Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu
Už zanesen až k patě strmé skály
A spěchá k výši, spěchá bez oddechu
Sem tam se mezi stromy zakmitá
Jak by si stíny stromů spících hrály
Už dospěl výš — tam světlá záplava
A v světle stane dívčí postava
Jak v skalách růže přes noc rozvitá

Ba je to růže, puszty krásná růže!

Měsíce lhostejná ta bledá záře
Se dívá v cigánčiny mladé tváře
Tak krásné, jak jen puszta rodit může
Jak puszty hnědý květ jsou tmavé líce
A hebké jak by byly sammetové
Jak jižní rudá krev jsou mladí rtové
Jak černý měsíc tmavé oko plane
A v něm jak hvězd zas jisker na tisíce
Bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane!

V měsíce plné záři tiše stojí
Vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí

A asi o krok dál na kraji skalném
Muž mladý v zamyšlení dumném sedí
Ku výši tmavomodré tiše hledí
Jak myšlénkou by kotvil v světě dálném

Cigánka mladá přistupuje blíže
A celá postava se kloní níže
Až rudý ret a tváře tmavé, hnědé
Se přitiskly ku muže tváři bledé

Ona:
„Ty's ještě zde, a hvězd už mnoho zašlo
A měsíc svými stříbrnými vesly
Postoupil v dál — už naše ohně sklesly
Tys' zde, což srdce novou bolesť našlo?“

On:
„Já zahleděel se maně do nebe
A mysli, drahá, právě na tebe!
O skloň se, Almo, blíž si přisednu
A místo abych hleděl do nebe
Do hloubi očí tvých si nahlédnu
Já žiju sen, když žiju bez tebe
Tvé velké, černé oko s mocným plamem svým
Jsouc nyní blaho mé — dřív bylo žalem mým
V noc proměnilo často mnohý mladý den
A v noci v prsa kladlo těžký černý sen!
Z těch snů jsera jeden, druhých živější
A nad vše hrůzy mnohem divější
Si pamatoval — ku strasti snad sobě!
Tvé oko bylo černým jezerem
V němž slunce kmit bojuje se šerem
Až přemožen se zemdlen zkonejší
A v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě
Kol břehu vlnky mocně šplouchaly
Jak srdcem krev, když černá vznikla zášť
A ku výši svou pěnu stříkaly
Že břeh jak ve pohřební vhalen plášť
As na krok od břehu, jak k posměchu
Slunéčko hrálo lesklém ve mechu
Mech vroubil porozkvětly krásný kraj
Tak krásný jak by zaslíbencův ráj!
Po břehu jsem se truchliv procházel
A vlnek kmit svým zrakem sprovázel
A zahleděl se v černých vod těch smutný klín
V tom vlny ztichly — jsou jak hladká zrcadla
Jsou tichy — jak by v srdci zášť už uvadla
A na dně jejich spatřím bledý muže stín!
Hned spřádám z myšlének svých tenkou nit
A vrhnu do vln umělou svou síť
Než třikrát jsem si z hloubi oddechnul
Stín bledý v náruč svou jsem obemknul
Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý
Však než jsem zase hlavu pozvednul
Už z jezera ni slabé, malé sledy
Však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá
Tvé oko plálo jako lampa zářivá

Ted' ovšem oko tvé mně jinak zářívá
Jak slunce, když své děti v sadech zahřívá
A v oku světlo plesá, hrězd svit neznaných
K novému plesu rej jat hostí sezvaných
Ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá
Toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá
A pakli písně mé k němotě umučí
Zas němé srdce moje zpívat naučí“

Ona:
„Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlas
I v prsou mých vzbudily nový čas!
Dřív noha má si pusztou lítala
A ruka hravá věnce splítala
Teď noha často po poloji prahne
A ruka často na srdce si sálme
Dřív šírý svět jsem měli za nebe
A vše v něm sloužilo míč ku radosti
Radosti vždy jsem měla do sytosti
Vždyť jsem ji měla sama ze sebe
Teď často bolesť vlastní bez viny
Jak tráva z rána rosu setřásám
A zas jak dítě bez vší přičiny
Si divoké své písně zajásám!

Ty's zanechal svých přátel, domovu
A vyměnit's to s naší svobodou
A počal's nyní žíti poznovu
O s puszty syny, s puszty přírodou
Ty's přišel k nám a přišel's s milenkou
U nás jsi jinak strunu naladil
A struna tvá se stala cigánkou
A cigánku jsi sobě přivnadil
Máš milenky, jsou cigánky to dvě
A obě vroucně ku svým prsoum vineš
Ty líbáš, tiskneš obě střídavé
Opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!
Kéž mohu všechny tóny přivolat
Jež ve přírodě krásné, zvučné leží
Jež se slavíkem po planině běží
Jež orel z prsou vyrve hrdinských
Když těžko černým mrakům odolat
Kéž mohu zlovit v světě celém zvuky
Šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky
Hlas mužů, zvuky prsou dětinských
A všechnu radosť, ba i všechnu tiseň
Bych ve překrásnou spojila to pásku
A věnčila tím milenku tvou píseň!
Pak odměnila by tvou vroucí lásku
A píseň milenka by byla věrná
A vděčná — já jak — puszty dcera černá“

VI

Po náměstí lid se krouží
Jako v mořských skalách vlny
A nad lidem vzduch zahučí
Jako dravcův křiku plný

Po náměstí černý lid se
Krouží jako v moři víry
Všudy v kole černé oči,
Černý vlas a černé kníry

Nejbujněji ale lid ten
Kolem středu místa jasá
Ku csárdási kde zahrála
Divoká cigánská chasa

„Zahráli jste dobře, starý
Zde máš zlato, poděl chasu
A ty děvo, pohleď v oči
Pozdvihni tu dlouhou řasu.

Csárdásem jsou moje žíly
Jako vínem v rozechvění,
Nuže — pojď sem, růže černá
Dám ti za to políbení!“

Velká česť to od magnáta
Vždyť cigánka polonahá
Velká česť, že magnát v zlatě
Po té plané růži sahá

Magnát děvče k sobě vine,
Jeho dech jí v tváře pálí
Náhlý vzkřek a magnát zlatý
Už se sražen v prachu válí

Rychle ze země se vzchopí
Jak oř skleslý zase vzskočí
Divě zajiskřejí kolem
Rozohněné černé oči

„Chopte se mně toho chlapa
Jenžto bije pána svého
Svažte ruce, rozbijte mu
O hlavu ty housle jeho!

Svažte také cigánku tu
Vezte oba k mému zámku
Však tam jeho žárlivosti
Vykopáme divnou jamku!“

VII

V městě Pešti před divadlem
Jako k velké poradě
Stojí muži, ženy, děti
Rob i šlechtic v hromadě

Je zde ticho, města hluk se
Dál a dále vzdaluje
A tím tichem teskná struna
Cigánova žaluje

„Hej to csárdás, jaký sotva
z nás zas někdo uslyší“
Zašeptnou si nahlas ženy
„Ticho!“ —vše se utiší

Je to csárdás? — vždyť to zní jak
Zoufalého stýskání!
Je to píseň? — což je písní
Šíleného výskání?

Zdá se věru, že ty housle
Jsou spíš srdce uvadlé
Na nich struny — prsou žíly
Přervané a vychladlé

Že je mozek k dávným písním
V šílenosti napíná
A když nechtí mladé zaznít
Že až hrůza proklíná

Každý tón se zdá být hrobem
V jednom lůžko mladosti
V druhém láska, rozum — v třetím
Šíleného radosti!

Divná píseň, divný hudec
Divný šat ten servaný
Divný obličej ten mrtvý
Tajnou runou prorvaný!

Zvuky houslí táhlejší vždy
Jako k věčné žalobě
Tišší vždy a mřely — mřely
Skonaly jak v chorobě

Kolem ticho, tón doznívá
V každých prsou potají
Náhlý jásot — dary k nohoum
Cigánovým lítají

Vida cigán! — hrdý žebrák!
Proč těch darů nezdvihá?
Skok a skok a davem lidstva
Žebrák cigán ubíhá!

VIII

Nad Neziderským jezerem
Je nebe jako černý zvon
Z nějž jako umíráčka ston:
Že den počíná večerem

To Neziderské jezero
Už den a noc burácí
Bouř hrozí nové ve šero
Zdaž se dnes vykrvácí!

Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř!
Mrak za mrakem se k vodě snižuje
Blesk za bleskem se v vlnách křižuje
A vichr vztekle do vln bílých pere
Že vlna po skalách se k výši dere
A k mrakům letí — bílý, lehký kouř!
Teď vložil vichr se v ty strmé skály
A hýká tam, jak by se skály smály:
Teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlené
Tak chladný, že by zimničné i čelo
Se jeho mrtvým ledem bídně chvělo
A oheň smyl se s tváře šílené

Ba šílené! — Zdaž není šílení
Když bouře taká mezi skalou pláče
A kámen, vlna v divém kvílení
Že v bouři muž ten po břehu si skáče?

Své housle v ruce v kostru vyzáblé
Divější písně než ta bouře hraje
A k skokům nutí tělo zeslablé
Vlas hustý šílených co prapor vlaje
A oko s bleskem po vlnách se kmitá
A s vlnou po skalách ta noha lítá

Ba zdá se věru, že se vložila
Bouř celá do houslí těch zvučících
Že každá struna štěstí přežila
A zlost svou hlásá v tónech skučících!

Ty Neziderské vody zemdlené
Tři dni, tři noci bouřily
A nešťastné ty oči šílené
Se ještě nezamhouřily

Když na chvíli se bouř snad utiší
„Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší
A noha v ustavičném plesání
Jak neznala by, co je klesání
A housle v ustavičné smutné hře
Jak neznaly by, že též smutek mře!

Už třetí noc se k svému konci chýlí
A bouř se zponenáhla utišuje
A chladný vítr skály osušuje
A vlna bílá uspati se pílí

„Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?
Můj csárdás ještě! — tichým nebudu
A takovou ti píseň zahudu
Že jistě tebe k tanci zase zvednu!“

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly
A ticho zas — tři struny hudci pukly
Smích divoký a housle k skále letí
A náhlý ston a píseň mír svůj světí
Už poslední i její povzdech zesne
Teď rychlý nazpět jeden krok
A zase náhlý k předu skok
A vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne!

Tak tiše vlnky malé šplouchaly
A bublinky se šerem mihaly
A když zasvitla první rána záře
Zasvitla v umrlcovy siné tváře